Jak létám kombat - 04.11.2006

Pavel „PAD“ Dvořák

RC Stíhač

Na poslední soutěži národního poháru ESA 2006 v Rohozci se mi podařilo ukořistit celkem 20 seků což je docela dost a u nás v Čechách toto číslo dosud, jak ve velkém aircombatu, tak dalších odnožích (opencombat, ESA, EPA), nepadlo. S Jardou Jerry Forštem – spolu s Liborem Pechanem propagátoři a autoři mladé rozvíjející se kategorie ESA – jsme se dohodli, že bych mohl napsat pár vět, jak to tedy vlastně létám. /poznámka red. vlastně byl dost brutálně přinucen/

Na úvod snad k modelu. Do "malého" elektrokombatu (a je jedno jestli ESA či EPA) jsem se pustil někdy v půlce roku 2006 po skouknutí několika modelů Jirky Senohrábka, kterého možná mnozí znají jako "epp řezače" právě modelů vhodných nejen pro "malý" kombat.
OK, kategorie je vybraná, tak ještě nějaké letadlo.

Výběr byl hodně limitován pohonnou jednotkou. Jednoduše jsem nechtěl investovat do věcí nových, takže musely stačit komponenty co byly doma. Protože už nějaký pátek létám s RC modely v hale (akrobacie, aeromuzikály, pylony) komponenty mají původ právě tam. Navíc všechny baterie mám LiPol dvoučlánkovétakže myšlenka o použití většího počtu článků padla. Vybavení je docela lehké, ale výkon především motoru ve spojení s baterií je tomu samozřejmě úměrný. Zkrátka chce to lehký model. Z "velkého" kombatu (aircombat) jsem měl docela slušně vypiplaný německý stroj TA152h1 tak proč ho nepoužít i tady. Nakreslení výkresu resp. zmenšení a upravení stávajícího na větší téáčko nezabralo příliš času. Provedené úpravy jsou víceméně návratem k co nejmaketovějším tvarům modelu takže se dá říci, že malé téáčko je věrnou zmenšeninou velkého vzoru včetně třeba velikosti VOP apod. Jen mírně jsem zvětšil hloubku křídla.

Podle hotového výkresu Jirka Senohrábek vyřezal jednotlivé části modelu a mohlo se začít stavět. Stavbou samotnou nebudu unavovat, ostatně je docela podrobně popsaná na mém webu (http://rcweb.cz/aktual/ta152_el.htm). Snad jen jedna věta - při prvním pohledu na vyřezané díly mě polil studený pot, protože vypadaly opravdu titěrně ve srovnání s vedle ležícími Jirkovo modely a jediné co mě v tu chvíli napadlo bylo něco o slepé uličce.

Ale k vlastnímu létání. Základ je samozřejmě letadlo, které do jisté míry létá samo. Pokud ho na chvíli pustím z očí (ne ze zorného pole, někde v koutku oka musí pořád zůstat) když hledám soupeře kterému bych rád vzal stuhu, tak musí pokračovat v letu předvídatelně, abych ho zase rychle našel. Další popis vychází víceméně z toho, že model nemám nějak zásadně přemotorovaný, rozhodně nelétám nejrychleji - stručně řečeno snažím se rozumně hospodařit s energií kterou model v letu má.

Seřízení modelu

Na prvním místě pro letový styl je seřízení modelu. Snažím se model seřídit tak, aby v normálním letu jen mírně klesal a v letu na zádech se choval pokud možno stejně - aby nebylo potřeba moc tlačit. Ono to při použití polosymetrických profilů na křídle dost dobře nejde, ale každopádně je vhodné se takovému stavu alespoň přiblížit - vyosením motoru, polohou těžiště. Osobně dávám přednost na křidélka nepříliš ostrému modelu. Nepotřebuji, aby točil pět výkrutů za vteřinu. Výchylky kormidla VOP mám nastaveny maximální s jakými je možno letět bez nebezpečí utržení modelu při přetažení - určitě to znáte, chcete zalétnout přemet, naplno přitáhnete a místo pěkného letu po kruhové dráze se najednou model zvrtne a udělá něco jako půlvýkrut. To se nesmí stávat, v boji není čas na kompenzace nedostatků letadla.

Když už jsme u těch kompenzací, tak jsem si všiml, že hodně pilotů podceňuje stranové vyosení motoru, přitom stačí tak málo, vyosit motor tak aby při prudkém přitažení letěl z vodorovného letu přímo nahoru bez toho aby uhýbal doleva či doprava.

Příprava na boj

Příprava na boj začíná doma, ale to snad každý ví - model v pořádku, náhradní vrtule a další drobnosti o které při boji můžu přijít pěkně pohromadě v nějaké škatuli či přepravce která s námi půjde na pilotní linii, nezapomenout na vteřiňák s aktivátorem a špulku lepící pásky (mám rád papírovou maskovací pro malíře).

Poznámka Jerryho: Vzhledem k tomu, že co let, to jedny vybité baterky, počítejte alespoň se dvěma akupaky na soutěž. Ale radši se třemi. K tomu jedna slušná dobíječka. Pokud létáte nejen vy, ale třeba i vaše ratolest, budete těch akupaků potřebovat 4 - 6 kousků a dobíječky dvě. Živit je můžete z autobaterie obě, ale mě se v poslední době osvědčilo použít 12V gelový akumulátor co mám ze startboxu pro spalováky. Vydrží nabití 4 sad a ani se nezadýchá.

Dogfight nebo-li souboj

Pokud neletím hned v prvním heatu, tak jej alespoň sleduji, jednak ještě není co opravovat a také je možné že se s někým z právě letících potkám ve společném heatu. Ale ono je to stejně skoro jedno, každý heat je jiný a vymýšlet nějakou speciální taktiku na toho kterého soupeře je zbytečné. Nicméně dají se odhadnout velmi rychlé modely a také stroje soupeřů kteří, řekněme, spíše než s ostatními soupeři, bojují sami se sebou. Také se už dá vysledovat letový projev jednotlivých pilotů, někdo létá jen vodorovné ovály případně osmičky, někdo pročesává vzduch shora zdola, někdo létá vyloženě zmateně ….

Startujeme. Na pilotní linii si beru vše potřebné, tzn. kromě modelu a rádia také "opravárenskou sadu" a případně také mechanika který při případné opravě v průběhu letu doběhne, přidrží, podá atd. Model si připravím tak, abych jej ihned po navléknutí popruhu pultu s rádiem na krk mohl uchopit a hodit. Když si to tak uvědomuji, tak i když mám plyn na pravé ruce, přidávám při startu levou protože pravou rukou model odhazuji. Občas koukám vlevo a vpravo vedle sebe jestli by se třeba nedal ukořistit nějaký sek už při startu - vrhnout model přímo za ocas soupeře.

Ale poslední dobou, protože startuji docela rychle a nebaví mě čekat až se k odhozu nachystají i ostatní soupeři, raději rychle vzlétnu a nalétnu rovnoběžně s pilotní linií jestli by se třeba někdo nedal seknout při vzletu. Po chvíli už jsou většinou všichni ve vzduchu tak hledám první oběť. První přicházejí na řadu soupeři, kteří letí podobnou rychlostí jako já a pokud takoví nejsou, Vyhlížím ty pomalejší. Na náhodu moc nevěřím, takže létám stylem zavěsit se za soupeře a nedat mu pokoj dokud ho neseknu. Pokud létá soupeř tak nějak plynule bez všelijakých zmatených výkrutů, přemetů apod. neměl by být až takový problém držet jeho letovou stopu a dříve nebo později seknout.

Snažím se nedělat manévry při kterých se dostanu mimo soupeře - tedy zbytečné stoupavé lety, zatáčky apod., když už tak spíš pro zkrácení dráhy pokud jsem o trochu rychlejší. Pokud je soupeř stejně rychlý, je nutno na stuhu nalétávat v zatáčkách a je jedno jestli přitom oběť stoupá nebo letí stále v jedné rovině. Při takovém honu příliš nehledím co se děje okolo, ale je dobré udržovat si v zorném poli alespoň orientační přehled jestli, se náhodou v okolí mého stroje nepohybuje něco příliš rychlého, v horším případě rychlého zmateného. Na vlastní stuhu příliš nehledím. Naopak pokud o ni přijdu jednak mě soupeři nechají být a také se model trochu zrychlí.

Pokud oběť seknu a zbývá jí stále dost dlouhá stuha na další sek pokračuji v pronásledování. Někdy je bohužel nutno sednout a seklou stuhu vymotat z motoru nebo sundat z křídla ale po dalším startu šup zpět za vybraným soupeřem. Někdy se seknout nedaří a pokud to trvá moc dlouho vyhledám dalšího potencionálního dárce na kterého se zase pověsím a následuje výše popsané. Pokud jsou stejně rychlí či pomalejší soupeři osekáni nezbývá než se pustit do těch rychlejších. Tady nemá smysl uplatňovat taktiku pronásledování takže se snažím odhadnout dráhu letu a sekat v zatáčkách případně v zatáčkách klesavých. Snažit se o sek půlpřemetem nebo stoupavou zatáčkou samozřejmě také lze, ale velmi často není rychlost modelu taková aby dokázal stuhu zachycenou na křídle či jiné části modelu utrhnout, nicméně i vrtulí se seká tak proč to nezkusit.

Jako docela snadná kořist se jeví stuhy modelů které sedají na přistání ať už z důvodu poškození nebo nutnosti odstranit namotanou stuhu. V přistávacím manévru je let obyčejně po přímce a model letí pomalu takže zaměřit není až takový problém, ovšem pozor na rychle se blížící zem, většinou nalétávám odspodu nahoru než naopak kdy může být problém střemhlavý let vybrat. Pokud někdo přistane kvůli stuhám tak také za chvíli vzlétne. Tady se hodí pomocník který přípravu soupeřovo modelu ke vzletu hlásí a pak už je to jako na začátku - srovnat se rovnoběžně s pilotní linií, nalétnout a …

Výše popsaná pronásledovací taktika bývá ještě účinnější pokud všechny modely létají pohromadě. Pak se tu a tam může do dráhy připlést jiná stuha a krátké odpoutání od sledovaného modelu pro zisk nabídnuté stuhy není na škodu. Horší je to pokud třeba fouká silný vítr nebo se jen sejdou soupeři kteří létají daleko a vysoko. Letový prostor se podstatně rozšíří a pak je každá rada drahá a nezbývá než hlasitým řevem soupeře donutit aby létali blíž případně níž. Každopádně opět platí vybrat si někoho kdo má vyhovující letový projev a jít po něm.

Když jsem načal téma letového prostoru tak se držím zásady že kde nic není tam se neseká takže je dobré se pořád držet poblíž "chumlu". Stejně tak model který neletí a jen stojí ve vzduchu neseká (neplatí to vždy, ale přinejmenším na 90% ano) takže se snažím létat tak abych měl pořád dostatečnou rychlost. Čas běží hrozně rychle tak proč jej utrácet zbytečnými manévry.

Trochu jinak je to samozřejmě u přemotorovaných modelů, kde je ve všech letových fázích stále dostatek výkonu, ale to není můj případ. Co jsem si tak na soutěžích všiml tak s rychlými modely je trochu problém pronásledovat soupeře protože zkrátka rychlý model ten pomalejší předletí, na zaměření stuhy a její seknutí je tak k dispozici jen krátký čas a pokud se pilot netrefí musí opět najít správnou pozici, zaměřit a znovu se pokusit seknout.

Tak to je snad vše, doufám, že jsem zas tak moc nového a objevného nenapsal a ještě nějaký čas budu moci soupeřům pořádně zatápět.

Pavel "PAD" Dvořák

Poslední přidané modely