Poslední cirkus (ohlédnutí za historií) - 28.10.1999

Jarda "Jerry" Foršt

RC Stíhač

Nastává konec roku 1999. S ním vlastně odchází staré století, i když možná namítnete, že dvacáté první století začíná až za rok, ale myslím, že trocha nostalgie je namístě. Stíhací RC piloti se již rozloučili s touto sezónou a vlastně s celým rokem. Pro aircombat to byl první rok aktivního létání u nás, sezóna, kdy jsme se dostali mezi země s volebním právem pro mezinárodní ACES. Posledním akcí roku 99 byl Poslední cirkus, přátelské setkání všech vyznavačů RC souboje a dalších spřízněných duší pořádaný 28.října v Mladé Boleslavi.

Myslím, že na úvod mohu říci, že Poslední cirkus splnil naděje do něj vkládané a povedl se. Sešli jsme se, polétali jsme, pohovořili, poznali jsme se více, než jen z elektronické pošty. Kdo chtěl létat souboje se stuhou, zalétal si, kdo chtěl jen tak zalétat bojový stroj, zalétal si také, kdo si chtěl polétat s úplně jiným érem, taky dostal prostor. A kdo se přijel jen tak podívat a popovídat si, myslím, že neodjížděl zklamaný.

Po příjezdu na místo srazu se ukázalo, že příchozích je více než se čekalo a navíc prakticky každé auto, které přijíždělo po silnici, obsahovalo větší či menší množství více či méně natěšených pilotů plus soubojové stíhačky v různých stádiech zrodu.

Kromě tváří známých z 1. nymburské a z Model Hobby výstavy dorazila i Klášterecká skvadrona (nyní První destrukční) i se Spitfirem připraveným k letu. Dorazil Martin Machura, také z velké dálky, s velmi pěkným Spifirem na 2,5 a Typhoonem na elektrický pohon. Samozřejmě nechyběli kluci z Čáslavi s nádherným FW 190 D 9 postaveným ze stavebnice RS Aircombat. Třistajedenáctá stíhací skvadrona dorazila v plném počtu včetně neúnavného a obětavého Huga Hájka, který hlídal stan s vysílači a občas si potajmu skočil s elektroletem. Pohříchu z třistajedenáctky létal vlastně jen Robert Šmíd, protože Dan Pavel byl zaneprázdněn organizací setkání. Z obávané skvadrony Zorro dorazila jen polovina, tedy Dan Šimáček a Pavel Chlebeček, oba veteráni První nymburské, oba se svými Spitfiry Mk XIV. Nové tváře se ovšem objevili z Hradce Králové a to skvadrona Flying killers vedená jedním ze spoluzakladatelů ACES, Martinem „Ziki“ Zikešem.

Pilotů z Hradce bylo dosti, avšak letoun byl jen jeden, F4U Corsair a tudíž si jej všichni až promiskuitně půjčovali. Jako úplně nová tvář v aircombatu dorazil z Příbrami Jirka Fiam se svým velkým Hellcatem na motor 3,5. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na mou maličkost, a mého FW 190 D9 ze stavebnice firmy RS Aircombat.

Účast tedy hojná, zdá se, že Aircombat na nedostatek pilotů v roce 2000 nezahyne. Vy ostatní se kterými jsem mluvil a zde na ně nevzpomněl, nemějte mi to za zlé, protože má paměť neslouží jak by mohla.

Po počátečním briefingu a registraci všech pilotů byla vyznačena bezpečnostní linie a šlo se na start. Ovšem ze šestnácti pilotů, kteří se registrovali, byli jen čtyři ochotní jít hned do psího souboje. Kluci z Flying Killers, natěšení prohnat svého Corsaira, Dan Šimáček, Robert Šmíd a Libor Pechan. A tak to začalo. Ještě před prvním soubojem jsem trochu prohnal svého Focke Wulfa a snad konečně vyvrátil narážky na mou osobu a umění létat. Několik výkrutů nad plochou a přistání Focke Wulfem k noze, mě snad v očích pochybovačů rehabilitovalo.

Nemá smysl zde popisovat jednotlivé souboje. Bylo však znát, že v průběhu sezóny se pilotní umění vylepšilo. Samozřejmě zde nepracovaly nervy jako při soutěži, nicméně stroje byly zalétanější a motory jednoznačně výkonnější. Pohříchu první kolo však dolétal jenom Hradecký stíhač, všichni ostatní posedali z nejrůznějších důvodů. Postupem doby se osmělili i další piloti a začalo se létat naplno. Přibližně každou celou hodinu a posléze i častěji, byl vyhlášen souboj se stuhami a mezitím se zalétávalo, ladilo a seřizovalo. V mezičase mezi souboji si skočil i Hugo Hájek s nádherným elektroletem, diváky udivoval Honza Sedláček mladší se svým kolegou a s nádherným velikým dvoumotorým Amiotem na elektromotory Mega S7 s 28 elánky. K vidiní byla i skoro 3D akrobacie s park flyerem (Jirka Šmíd) a i Dan Pavel si udělal čas i pro svého „minicombata“, tedy slow flyera s řízenými křidélky.

Prostě, neexistoval hluchý čas, neustále byl nějaký model, a nebo i více modelů ve vzduchu a diváci se rozhodně nenudili.

Odpoledne opadl poslední ostych a do souboje se zapojil i Martin Machura se svým Spitem, Jirka Fiam s Hellcatem a řada dalších pilotů. Jirka měl trochu smůlu, při startu otočil Hellcat na záda a zaryl jej do země. Ale vzhledem k tomu, že nešlo o soutěž, nýbrž o přátelské setkání, vytáhl svou starou Cessnu, přivázal za ní stuhu a bojoval jako o život. Stejně tak kluci z Hradce Králové, vzali elektrolet, nacpali do něj spalovací motor a se stuhou vyrazili hájit čest skvadrony Flying Killers. V divokém reji letounů získal Corsair z Hradce Králové dva sestřely (setřel=useknutí stuhy) a dva sestřely si připsal také Pavel Chlebeček, který se svým Spifirem dokazuje, že ne rychlost, ale chytrá a přesná pilotáž je klíčem k úspěchu.

S ustupujícím sluncem však přišly havárie. Především prvního killu (kill=havárie ve vzduchu) dosáhl Hradecký Corsair, když trefil účelový „spalovací“ elektrolet a donutil jej sednout. Mig 3 Roberta Šmída zřejmě vlivem rušení vyryl slušnou brázdu do letiště a pro toto odpoledne byl vyřazen. V dalším kole hradecký Corsair zaznamenal havárii a v tomtéž kole, chvilku po Corsairovi jsem já zvrhnul svého Focke Wulfa do vývrtky. Obě éra přežily děsivě vypadající havárie vcelku v pořádku. Ovšem záhy se potkala „bojová“ Cessna Jirky Fiama s veteránem Spitfirem Dana Šimáčka. Obě éra se zřítila v divokém tanci. Cessna vyvázla ze zlomeným křídlem, Spitfire byl totálně zničen.

Po těchto událostech většina pilotů usoudila, že toho bylo dosti a vzhledem k postupujícímu slunci začali balit. Nebe nádherného odpoledne se pak zmocnily elektrolety a podobni velikým ptákům kroužili nad letištěm, kde jsme seděli, balili a bavili se.

Výhercem Velké rány se stal Dan Šimáček a Robert Šmíd mu předal stavebnici Mustanga v ECO verzi. Za což patří Robertovi velké uznání. (Zlí jazykové ovšem tvrdí, že Robert hledal pokusného zalétávače své stavebnice).

Zapadající slunce nás pak všechny vyhnalo směrem k domovu. Hodnotím-li s odstupem celou akci, myslím, že se povedla. Rozhodnutí nedělat soutěž, ale jen přátelské polétání pro všechny se ukázalo jako správné. Organizace byla jednodušší a do vzduchu se dostali i ti, kteří by se přihlásit na soutěž báli nebo ostýchali. 28.10. 2000 se určitě pokusíme akci zopakovat ve stejném duchu.

Poslední přidané modely