Bitva u Vysoké - 28.09.2006

Tereza Forštová

RC Stíhač

„To si děláš srandu, ne?“ Ale nakonec jsem se přece jen nechala přemluvit. Takže píšu reportáž ze závodů ESA, která se konala ve čtvrtek 28.9. 2006, jmenovala se Bitva u Vysoké (originální, co? :-)) a myslím, že pro některé se opravdu vydařila. Svítičko slunělo, štípy mouchaly… Ne, to zas ne. Ale na létání bylo opravdu dobré počasí. Píšu dobré jen proto, že by bylo lepší, kdyby bylo teplo a to sluníčko by se taky hodilo. Ale nefoukal vítr, což je na závodech asi největší štěstí, které se bohužel ale jen málokdy ukáže. Přijeli jsme asi v půl deváté (na můj vkus až moc brzo). Já, Tereza Forštová, a můj táta, Jarda Foršt, jakožto piloti a moje máma, Lucka jako, výpočetní středisko a hlavní rozhodčí. Bylo celkem dost aut a úplně vzadu jako první stálo auto Pechanovic klanu. Před otevřeným autem, plným letadel všeho druhu, stál malý rozkládací stolek s papíry a krabicí stuh. A za ním, na známé červené rozkládací židli seděl sám Libor Pechan st a připravoval soutěž. Musím říct, že každou soutěž, na které jsem byla (i když jich moc nebylo J ), organizoval Libor a vždy byla organizace výborná..

A jde se do vzduchu

„tři, dva, jedna, scrambel!!!“ Zazněl zvučný hlas hlavního rozhodčího Lucky. „Hurá!!!“ „do toho!!!“ Ozývaly se v odpověď výkřiky toho druhu. Rozhodčí si rychle nahmátli stopky,a zaostřili pohledy. Piloti se vydali během ke strojům. No někteří během, někteří něčím podobným. J. A bitva začala pořádná. Letěla jsem hned v prvním heatu. Od minulých soutěží, kde za překročení bezpečnostní linie se udělovalo jen napomenutí, přišla docela nečekávaná změna. Organizátoři ESA se shodli na tom, že za první přelet safety line bude stát -75 bodů a za druhé překročení už musí éro přistát., Takže jsem za první kolo měla minus 75 bodů dolů a neuchráněnou stuhu. Jeden sek to ale aspoň trošku napravil. Ale vlastně štěstí, protože některé nebožtíky přinesli z plochy v HODNĚ malých kouscích.

Hned po prvním kole se letělo druhé. Asi tak po dvou minutách zbyly ve vzduchu pouhé dvě letadla a zbytek odmotával stuhy z vrtulí, případně zuřivě stříkal urychlovač a slepoval co se dalo. Ukázala se hlavní výhoda EPP, za necelé dvě minuty byli ve vzduchu zase skoro všichni..

Po každém kole následovala chvilka pauzy, akorát na doutníček, kdy si hlavní rozhodčí zalezla do auta a s kalkulačkou v ruce pilně sčítal a odčítal body. Probíralo se všechno možné. Všechno možné co se týkalo letadel, samozřejmě. Kdo jaké utrpěl škody, kdo kolik měl seků, jaké byly srážky, atd. Po druhém kole to ale bylo jiné. Vedla se velmi zapálená debata o tom, jestli se má nebo nemá ESA spojit EPA. Abych se přiznala, Přesně jsem nepochopila o čem se debatovalo, , taktže vám to tady ani nenapíšu. Ale debatovalo se urputně. Naštěstí asi po čtvrt hodině domlouvání a dohadování ohlásila hlavní rozhodčí 7 minut do startu. Tak se všichni vrátili ke svým stojům, aby připravili éra na poslední kolo, které rozhodne, kdo půjde do finále.

Naší rodině se doposud moc nedařilo. Já i táta jsme v prvním kole měli jednou přelet linie, já v druhém musela kvůli mé blbosti sedat a táta zase 75 bodů minus. Dost naštvaně mlčel po kole. Já měla o jeden sek méně, ale zase více letového času než táta. A Poněvadž jsme oba letěli v prvním heatu, říkali jsme, že teď se musíme my dva srazit. Naštěstí se tak nestalo.

Scramble a prvních šest pilotů se (kulhavě) vrhalo ke svým strojům. Posekané letiště už během dne uschnulo a dokonce se tu a tam začal objevovat modrák. Pravděpodobně kochání se modrákem vedo k tomu, že jeden z Mezků chtě nechtě dvakrát přeletěl bezpečnostní linii A pokusil se o nálet na hlavního rozhodčího. „Které pr….e!!!“ Nadávala zlostně Lucka, ovšem dostalo se jí galantní omluvy hned po přistání. On by stejně model o hmotnosti 250g zase tak moc neublížil..

Nastala další pauza na doutníček a jedno cigárko, tentokrát trošku delší, kdy všichni došťouchávali baterky a lepili modely. Máma si opět zalezla do auta a počítala a počítala až dopočítala. „ A do finále se dostává…“ Já?!? A táta ne?!? Skvělý!!!!“ A šlo se na start létat. „A koukej zachránit čest rodiny!!“ říkal mi táta. A poslední scramble.. Odevšad se ozývaly výkřiky: „Jo!!!“ a „Sek!!“ a také „Mám!“ apod. Bohužel jsem neudělala ani jeden sek a vlastní stuha mi také nezůstala. Ale to přece nevadí, je to jen soutěž. A navíc se kolo od kola zlepšuji! Už ani jedna safety line a celý letový čas! Hurá!

Po sedmi minutách všechna letadla bezpečně přistála na ploše a všichni, kdo letěli finále nebo se kochali pohledem na letadla podobná rozzuřenému roji včel, začali sklízet všechno svoje náčiní. Po krátké chvilce (Máma si za to zaslouží nějakou cenu, co bychom bez ní dělali? Asi nic…) už byly na rozkládacím stolečku rozloženy poháry a diplomy s nadepsanými jmény. Táta se ujal vyhlašování. Konečné pořadí určitě někde zde bude na internetu, tak si to tam přečtěte. Nakonec poděkování spoluúčastníkům na organizaci soutěže a může se jet na oběd. Je to podruhé za mojí kariéru, která se skládá se tří soutěží J, co jsem přelítala tátu. A i tehdy to bylo tady v Miskovicicíh On to svaloval na Frantu Řezníčka, který nedorazil, že mu prý nosí štěstí.

A ještě bych dodala, že určitě rádi přijme ESA nové piloty. Mohou to být i začátečníci (toho jsem sama důkazem).

Tak přijeďte.“

Poslední přidané modely